Agenti Hospodinovi
Kdybychom se snažili přehlédnout všechny představy o transcendenci, jak se objevily od nejstarších zjistitelných izraelských dob do dneška, zjistili bychom velkou divergenci, přelomy, vývoj a posuny. Jen zčásti do této palety patří čirá představa Boha ve smyslu přísně exkluzivní jedinosti (a to až v době záhy po exilu, sr. Dt 6,4). A tak tedy jako dodnes se křesťan těžko teo-logicky domluví se židem či muslimem, tak by se asi těžko domluvil dnešní žid, křesťan anebo muslim se starým Hebrejem. Přísným monoteistům by se jevila jeho představa jako přinejmenším heretická, někdy i jako pohanská. »Křesťanský« Bůh v Kristu sestoupil do »pekel«, kdežto Bůh Hebrejů svou mocí nezasahuje do podsvětí. Zato podle hebrejských představ obývá »nebesa« spolu se »zástupy« depotencovaných božských bytostí a konkuruje mimoizraelským božstvům. A ze svého nebeského příbytku posílá lidem své posly MAL'ÁKÍM, náležející k božímu dvořanstvu podobně jako CEBÁOT zástupy, SÓD poradní shromáždění, cherubové a serafové.
Právě z takovéhoto světa představ o transcendenci vzešla v křesťanské éře představa o andělích, ve středověké dogmatice racionalizovaná a teoretizovaná. Biblické zdroje ovšem dostatek záchytných bodů pro konturovanou představu neposkytují, ač se bezpochyby jedná o archaický element. O tom, co znamená MAL'ÁK posel (lidský vyslanec, posel či poslíček, anebo právě posel od Boha přicházející: tehdy většinou nazývaný MAL'ÁK JHVH Hospodinův posel popř. MAL'ÁK 'ELÓHÍM boží posel; přičemž v řeckém světě byl a;ggeloj ANGELOS rovněž lidským i nebeským, navíc ale také chtonickým poslem), se nejvíce dozvídáme: z příběhů předně knihy Genesis a deuteronomistického dějepravného díla a z mladší (poexilní) hebrejské literatury: z knihy Jób a z některých poexilních prorockých spisů (Dn, Za), svědčících o nově probuzeném zájmu o anděly. Tento zájem příliš nepřekračuje klasickou biblickou zdrženlivost, která je odrazem vědomí paganistického podtónu, jedná se však vzestupný trend, dokumentovaný mimobiblickou literaturou, nepřinášící přitom novinky, nýbrž oživování arachického, přítomného jistě i v lidové tradici - vedle biblické literatury, která se svým kontextem sdílí alespoň některé základní prvky...
Hebrejský Bůh Jahve má své agenty MAL'ÁKÍM, kteří přicházejí z »roviny« transcendence - a zcela postrádají osobní identitu: jejich identitu tvoří konkrétní úkol - a tomu také odpovídá jejich označení -, aniž by s ní byla spojena nejen tělesnost, ale i jakákoli tvářnost (nanejvýš se dozvíme, že anděl je k nerozeznání od člověka, jméno nese anděl až v nejmladší starozákonní knize Daniel). Do světa nevstupuje Bůh »jako takový«, bezprostředně, tak jako v rajské legendě knihy Genesis, nýbrž skrze určité sdělování či jednání. A tomuto sdělování a jednání se dostává zvláštní personifikace (pro Př 16,14 je »posel« jako personifikace králova hněvu už jen metaforická), která k sobě nijak neukazuje, nýbrž ukazuje »nad« sebe, a tak spekulovat o jsoucnosti andělů postrádá smysl (až list Židům v 1,14 říká, že andělé jsou ke službě vyslaní služební duchové (LEITURGIKA PNEUMATA), a to jen aby znázornil Kristovu vyvýšenost).
Reprezentativním příkladem představy o andělích je Za 1,9-6,5, kde anděl předává boží slovo prorokovi a ten je postupuje lidu. Pro starozákonní anděly je jako jejich poslání charakteristické zejména sdělování určitého poselství. Proto neudiví, když je jako posel označován nejen anděl, ale že takto je specifikován i prorok, jehož poslání je analogické v tom, že odhlíží od sebe, aby reprezentoval boží poselství, jak je zřejmé v případě Mal 3,1: Podívejte, posílám svého posla, aby připravil cestu před mou tváří... Prorok je jednoduše posel (sr. též Ag 1,13: »Hospodinův posel«), se svým posláním se identifikující prostředník slova, které mu Hospodin vložil do úst (Iz 1,9 aj.) - a nic víc, jakkoli můžeme prorocké osobnosti obdivovat. (O knězi jako poslu sr. jen Kaz 5,4 a Mal 2,7.)
Celá řada biblických podání ovšem božím poslům přisuzuje i jiné úkoly než sdělování poselství: v Gn 24,7.40 Hospodin posílá posla před Abrahamovými služebníky; podle Gn 48,15n posel zachránil Josefa ode všeho zla; v Ex 23,21 má posel chránit putující Izrael; v Jb 33,22nn je anděl přímluvcem na Hospodinově nebeském dvoře; zatímco v Mal 3,1-5 je žalobcem atd. Téměř vždy je to posel boží pomoci a náklonnosti.
V šesti případech je pozoruhodné, že tam partnerem v rozhovoru je člověku nerozlišeně Bůh i anděl: Např. v Sd 13 Bůh posílá anděla k Manóachovi, aby pak vystoupil vzhůru v plameni na oltáři (v. 20) a Manóach je přesvědčen, že viděl Boha a má z toho posvátnou hrůzu. Anebo v Ex 23 hovoří Mojžíš s Bohem, ale s Mojžíšem hovoří boží posel, který je nositelem božího jména. Alespoň zčásti lze tento jev připsat na účet teologického zpracování tradentů, kteří tím chtěli zvýraznit boží transcendentnost.
Velmi poučný je text Sd 13 a Manóachovo zmatení: ať už je příběh jakkoli legendární, odráží náboženskou zkušenost, jaká byla součástí světa hebrejského člověka: Manóacha popadl děs, protože se setkal s Hospodinem, ale nezemřel, jak se obával - vždyť Boha neviděl »in natura«.
Náboženská zkušenost byla tvořena také tradičními a dobovými přestavami (personifikace náleží k instrumentům, které člověk vnáší z tradice do své náboženské zkušenosti, díky nimž ji jasněji vnímá a díky nimž jí rozumí), které pochopitelně nebyly tím jediným, oč se starozákonní zmínky o božích poslech opíraly. Zkušenost, jakou zosobňuje Manóach, je zkušeností nikoli bezprostředního setkání s Bohem a přitom akutního dotyku svatosti. (V případě Zacharjáše lze pak zkušenost jednoznačně označit jako vizi.)
Je-li položení otázky existence andělů nad biblí ryze spekulativním počinem, zkušenost hebrejského člověka nenapodobitelná a víra v anděly vyloučena, pro téma zbývá jen velmi úzký koridor: koridor otázky, zda a jak lze »předmět« náboženské zkušenosti označit jako anděla. Navíc v době, kdy teologie diskutuje o boží personalitě, kdy se ukazuje že personalisticky mluvit o Bohu má sice své opodstatnění, je otázkou personalistické mluvení o andělích (protože angelologie je závislá na teo-logii, jak bylo úvodem naznačeno). Personalistický obraz je člověku blízký a výmluvný, i když také svádí k doslovnému uchopování - a biblický boží posel nechce v žádném případě strhávat pozornost na sebe.
A mimoto ještě: nejenže se lidská zkušenost od hebrejských časů značně proměnila, ale také se vršením nejrozmanitějších vlivů náboženská zkušenost komplikuje, rozostřuje, diverzifikuje. A proto se u tématu andělů sluší pokládat důraz právě na onen rys pro hebrejskou představu tolik typický: na střídmost a nespekulativnost, která koneckonců přesáhla i do křesťanské teologie - například v tom, že starocírkevní vyznání se andělům vyhýbají, takže pisteu,ein evn věřit v... je vyhrazeno jen Otci, Synu a Duchu, a zmínky církevních reformátorů jsou nápadně střídmé a zdrženlivé. Konečně - rovněž myšlení, nejen zažívacímu traktu či náboženské zvyklosti prospívá půst.
I tak zůstává nadále srozumitelné anebo alespoň dešifrovatelné a namnoze dostupnější slovo »poslání«. Už to zaručuje jakousi blízkost starobylým hebrejským slovům o MALAK'ÍM. Chci-li vzdorovat redukci sama sebe na živý mechanismus, pak nejlépe je se ptát na své poslání, na to kým, proč a k čemu jsem byl poslán. A (taktéž pomocí toho) zároveň se učit nacházet v druhém jeho poslání - a snad: i jeho andělství. Takto vidět anděly je pod tíží novověkých skepsí a rozmanitých zneužití, navalených na náboženskou zkušenost, prospěšné a povzbuzující, i když ani to není bez žádných nebezpečí. Bohu díky, že při vší nouzi lidskosti andělé mezi lidmi nevymřeli, ale díky vskutku božskému vynálezu splývání buněk a božskému vkládání slova se rodí a přicházejí.